Novinky z Auto Palace Group
Datum vydání: 19.8.2021

Auto je mojí druhou pracovnou

Do příjemného prostředí automobilového showroomu nedaleko letiště Václava Havla vstupuje sebevědomá mladá žena, které zdědila po své mamince, také velmi úspěšné zpěvačce, obrovský hudební talent. I díky němu plní koncertní sály v Čechách nebo zdobí nejdražší reklamní billboardy na newyorském Time Square. Povídání se zpěvačkou LENNY však nebude jen o její hudbě, ale také o autech.

Lenko, vy dnes oslovujete své posluchače skrze hudbu, ve které téměř stoprocentně hrajete na klávesy, přestože Vaše maminka je známá především úchvatnou hrou na kytaru. Má to nějaké vysvětlení?

Pravda je taková, že já jsem také začínala s kytarou, ale potom jak šel čas mě piano chytlo mnohem víc a zůstala jsem u něj dodnes. Ten pravý důvod úplně nevím, ale přičítám to možná větší přehlednosti při skládání písniček. Ale na druhou stranu jako malá jsem na kytaru hrála moc dobře a dnes už bych se asi řadila víc mezi amatéry.
Zůstaňme ještě v začátcích.

Co bylo tím úplně prvním uvědoměním stavu, že hudba je přesně to, čemu se chcete do budoucna věnovat naplno?

Myslím, že to byl okamžik nebo řekněme moment sepnutí, kdy jsem poprvé viděla, jak publikum reaguje na moji autorskou hudbu. Mě muzika bavila od jakživa, já jsem na piano hrála od svých tří let, na kytaru od čtyř a první skladbu jsem složila ve dvanácti, ale ze začátku byla hudba „jenom“ taková moje kamarádka. Jenže potom jsem měla možnost vycestovat s mamkou na její turné do Austrálie, když mi bylo sedmnáct. A právě tady, když jsem poprvé hrála svoji autorskou hudbu před větším publikem složeným z časti zdejší českou komunitou ale i rodilými Australany, jsem si vlastně uvědomila, že moje muzika se zpěvem v angličtině by mohly mít úspěch u lidí. To byl asi ten můj bod zlomu.


V roce 2016 přišlo debutové album Hearts. Jak takový významný okamžik hudebník prožívá? Nervozita? Obavy? Radost?
Já musím říct, že se to hodně v člověku střídá. S nadsázkou tomu říkám schizofrenní proces. U mě to vše začalo vlastně takovým chaosem. Měla jsme poměrně hodně písniček hotových, ale neměla jsem to v sobě utříděné. Prostě hodně práce, moře stráveného času a stále taková nejistota. Jenže potom, co vznikne okolo vás ten produkční tým, sejdete se s producentem a vydavatelstvím, začne být v té věci více jasno. Hodně věcí se dalo na papír a já začala vidět to album v obrysech i obsahově. Tomu chaosu jsem prostě dala řád. Podobné to je s kreativou. Nejdříve jsme něco vytvořili, pak jsme z toho byli dva dny nadšeni, pak jsme zase chvíli pochybovali, a nakonec se to zase vrátilo na začátek. Ale já myslím, že to je právě to, co mě na muzice baví, ta cesta. Určitá zdravá nejistota nebo chcete-li respekt je tady na místě.
Máte za sebou také několik koncertů a turné významných zahraničních hudebníků v roli hostující předskokanky.

Za všechny jmenujme třeba Emeli Sandé, Mikea Shinodu nebo Macy Gray. Jak jste takovou poctu vnímala?
To je prostě příležitost, která je k nezaplacení. Navíc to bylo v době, kdy jsem začínala a nic vám nedá větší zkušenost než hrát pro plný sál před takovými hudebními jmény. Vnímám to i v případě české kapely Kryštof, se kterou jsem ve stejné roli jela v roce 2015 celé turné, tedy tenkrát asi v osmi halách pro dvacet tisíc lidí. Byla to prostě zkušenost, ze které jsem strašně moc čerpala i tím, že to bylo v celkově příjemné atmosféře se skvělými lidmi. Nakonec třeba s Mikem Shihodou jsem v kontaktu dodnes a jsem za to moc ráda.


Na další album Weird&Wonderful si Vaši fanoušci počkali dlouhé čtyři roky. Co vlastně určuje vydání alba?
Je pravda, že ten odstup byl o něco delší a bylo to dáno mnoha faktory. Celkově to byl zdlouhavý proces. Něco jsme měli už dávno natočeno a vyšel dokonce singl. Jenže pak třeba člověk řeší věci ve svém životě a celé se to začne natahovat. A svůj díl na tom má i fakt, že ztratíte chuť psát hudbu. Mě to trvalo skoro půl roku. Pak jsem zase měla úžasnou inspiraci, ale postrádala vhodného producenta. A tak se to vše začalo časově posouvat. Pro mě je skládání hudby strašně citlivý proces. Snažím se proto vyhnout časovému stresu a stále více nechávám věci tak trochu plynout.
V prosinci plánujete koncert v pražské O2 Areně. Na co se máme těšit?
No já si hlavně přeju, aby to konečně dopadlo, protože tenhle koncert jsme už museli kvůli koronaviru odkládat a strašně mě to mrzelo. Asi každý muzikant vám řekne, že hrát před publikem je prostě to nejvíc. I já to tak mám a samozřejmě pro tenhle koncert mám i nějaké novinky. Tak věřím, že se to lidem bude líbit a srdečně každého zvu.


Právě novinkový singl Overdosed jako by hudebně trochu vybočoval ze zajetých kolejí prvních dvou alb. Je to předzvěst budoucí výraznější proměny Vaší hudby?
Asi bych to tak úplně neřekla. Já to vnímám tak, že už od prvního alba jsem sama sebe nijak z pohledu žánru hudebně neškatulkovala. Na obou albech byly balady a stejně tak rockové věci nebo pop. Já netvořím hudbu prvoplánově s nějakým cílem. Většinou to vzniká spontánně u piana nebo kytarista něco zahraje a mě to osloví a snažíme se to rozvinout. Stane se naopak, že mám už hotový nějaký beat a skládám do toho hudbu. Ale vždycky to tvořím podle sebe, jak to cítím, prožívám, takže bez kompromisů. Ale když se vrátím k Overdosed, tahle písnička vznikla v létě 2019, kdy mi jí poslal jeden Novozélanďan žijící v Berlíně. Moc se mi tehdy líbila a oba jsme se k ní po čase vrátili, abychom jí spolu dodělali. Po jeho první návštěvě Prahy však musela být dokončena online, protože už to bylo v době restrikcí způsobených pandemií koronaviru. Stejně tak na dálku probíhala i finální producentská práce s Britem Danem Lancasterem. Stejně zajímavá byla pro mě i produkce videoklipu, kde jsem vystřídala několik stylů i outfitů a celý je to takový vesele barevný příběh. Možná i proto mě bavilo poslouchat demoverze Overdosed pořád a pořád dokola.


Bylo to snad tak, že tyhle demoverze zněli v reproduktorech Vašeho auta a vy jste vždy přidala zpěv za volantem?
Přesně to bylo! Hrála jsem to pořád dokola. Auto je totiž taková moje druhá pracovna. Mám teď navíc novou kancelář v podobě SEATu Ateca. Vzpomínám ale úsměvnou scénku z jejího nedávného předání v dealerství Auto Palace nedaleko letiště v Ruzyni. Do nového auta jsem si to přihasila se svými CD disky s demoverzemi. Jenže přehrávač nikde! Bylo mi hned jasné, že cédéčkám v autě už odzvonilo a tuhle službu musel ihned zastoupit můj iPhone. Mám k tomu hraní v autě i jednu zajímavost. Mnoho producentů, když dokončí práci na skladbě, tak první s ní letí do auta, aby slyšeli, jak tady zní. Je to totiž jedno z míst, kde jí nejčastěji uslyší posluchači. Podobně se nová hudba zkouší se sluchátky na uších nebo v reproduktorech smartphonů, protože málokdo dnes poslouchá hudbu doma na velkých a kvalitních aparaturách.


A když zrovna za volantem nezpíváte, kdo je většinou na playlistu?
Já mám díky streamovací službě Spotify strašně široký záběr v žánrech. Ono to souvisí i s tím přechodem z CD nosičů na streamování. Přestože mi klasická ucelená alba na cédéčkách někdy moc chybí, streamování zase rozšiřuje obzory. Někdy se mi libí nějaká písnička od neznámého interpreta a pak vlastně zjistím, že žádné album vlastně nemá a tvorbu řeší výhradně přes vydávání singlů. Ale mám-li říci své oblíbené muzikanty, pak to bude určitě Pink nebo Red Hot Chilli Peppers.


Rozhovor spolu děláme v dealerství Seatu v Tuchoměřicích. Proč padla volba právě na tuto značku?
Tahle spolupráce se odvíjela od osobního přátelství mého manažera s lidmi ze zdejší prodejny Auto Palace. Já jsem tu byla pro nové auto vůbec poprvé, ale samozřejmě o existenci zdejšího Seatu vím, jako každý, kdo při cestě do zahraničí parkuje na delší dobu u pražského letiště. Každopádně jsou tu moc fajn lidi.


Takže s novou Atecou nakonec spokojenost?
Rozhodně! A musím říci veliká, protože já už si to s tím objemem své práce dnes bez auta neumím vůbec představit. Samozřejmě nejde jen o hudbu, často také převážím velké krabice nebo kufry, takže mi jde i o dostatečný prostor a jízdní komfort. A z tohoto pohledu jsem z nové Atecy fakticky nadšená. Zná to ale asi každý, na úplně první vlastní auto, se kterým jsem se musela rozloučit, prostě budu vždycky vzpomínat s určitou nostalgií. Ale život jde prostě dál, stejně jako v hudbě.
Španělský SEAT je tradiční značkou stojící, stejně jako Vaše muzika, na čistých emocích.

Jak vlastně obecně pohlížíte na automobil?
Určitě nepatřím k těm, kteří mají auto pouze jako prostředek k přesunutí z jednoho místa na druhé. Já to mám spíše opačně, protože jsem na motorismu ve všech jeho podobách vyrůstala s mým tátou. Jeho v dobrém slova smyslu míněná chlapská netolerantnost způsobila, že když jsem byla malá a o víkendu ráno jsem přišla po snídani, vždycky byl puštěný v televizi skvělý Top Gear nebo nějaké automobilové závody, včetně formule 1. Takže jsem se stala pozorným divákem automobilových pořadů a získala základní rozhled. Od té doby se s tátou, jako prvním v rodině, dělím o jakékoliv své automobilové počiny.


Mluvila jste o sledování automobilových závodů. Nelákalo by Vás sednout někdy do soutěžního speciálu?
Přiznám se, že bych se třeba chtěla svézt ve formuli. Přijde mi to až neuvěřitelné sedět v té rychlosti vlastně těsně nad zemí. Co je ale zajímavé, že motorsport vlastně dělí lidi na dvě skupiny. K té první, která sleduje různé automobilové závody řadím třeba právě svého tátu a pak je tady ta druhá skupina, která vůbec nechápe, proč někdo jezdí tak rychle pořád dokola. To je například pohled mého přítele, který ale zase propadl jinému typu sportu, také po chlapsku drsnému.


Co máte tedy ráda z automobilové nabídky?
Jsem muzikant, takže logicky mě zajímá kvalita audio vybavení. Nepatřím ale k těm ženám, vyhledávajícím malé roztomilé autíčko, plnící roli jakéhosi doplňku. Mám ráda větší sportovnější modely spíše v tmavších barvách, ale třeba preferuji automatickou převodovku. Samozřejmě koukám i na design, jezdím celoročně, a tak mě potěší třeba vyhřívané sedačky. Nároky mám i na prostor, protože do kufru mého auta se vždycky musí vejít piano a pes, ale celkově musím mít za volantem pocit bezpečí.


Jak se sama hodnotíte jako řidička?
Myslím, že mi řízení jde dobře i proto, že ročně najedu přes patnáct tisíc kilometrů a kdybych měla připočítat ještě jízdy s dodávkou na koncerty, bude těch ujetých kilometrů ještě více. Takže už mám něco ujeto, ale začátky byly krušné. Autoškolu jsem udělala až napodruhé, protože jsem byla taková vyklepaná z těch pár cvičných jízd, přestože jsem měla skvělou paní učitelku, bývalou automobilovou závodnici. Její hlášku Leničko, tady na té silnici nejsi sama! si pamatuji dodnes. Ale zase to byl táta, který mi strašně pomohl, když jsme občas někde spolu potrénovali jízdu „na tajňačku“. Snad i proto jsem vlastně nikdy nebourala.
Studovala jste v Londýně a cestovala jste s maminkou na turné po celém světě.

Dokážete porovnat chování řidičů se situací u nás?
V tomhle srovnání vidím české řidiče spíše jako větší nerváky. Zase je ale pravda, že třeba v Londýně bych opravdu jezdit nechtěla. Zkusila jsem to jednou za Londýnem a úplně mi to stačilo. Když vidíte třeba na Oxford Street takové to davové přecházení chodců klidně na červenou, tak práce zdejšího taxikáře je fakt velká odvaha. Naproti tomu, můj přítel má známé na Floridě a tam mi přijde hrozně sympatický takový ten celkový klid na ulicích, což se zase nedá vůbec srovnat třeba se situací v New Yorku. Ale tady v Čechách mi to na silnici někdy přijde opravdu drsný, prostě výrazně gestikulující nerváci za volantem. Něco je asi prostě špatně. Paradoxně mi ale přijde, že větším nebezpečím na našich silnicích jsou často váhající a zbytečně pomalu jedoucí víkendoví řidiči. Těžko totiž odhadnete jejich reakce.


Co je podle Vás ta nejdůležitější vlastnost řidiče?
Řekla bych rozhodně předvídavost. Sledovat chování jiných řidičů a odhadnout jejich reakce a vlastně počítat s tou horší variantou. I tady platí to známé být připraven. A moc bych si přála, aby se na silnici více prosadila ohleduplnost a tolerance.
Na závěr odbočme trochu od aut.

Příští rok čeká Vašeho přítele a úspěšného rappera Marpa boxerský duel s bojovníkem MMA Karlosem Vémolou. Jak tohle prožíváte?
Hodně lidí se mě na to ptá. Asi jim připadám hodně klidná (smích), ale tak to samozřejmě není. Pro mnoho lidí je to překvapující novinka, ale my už se o tom s přítelem doma bavíme hodně dlouho. Vím, že tohle bylo jeho přání už několik let a jde si prostě za tím svým snem. Pokud mám říci své pocity, věřím mu, protože vím, co pro úspěch v tomhle duelu dělá. Věřím, že tenhle zápas dotáhne do vítězného konce.

Děkujeme za rozhovor!

Tyto webové stránky používají k poskytování svých služeb soubory Cookies. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů Cookies. Více informací »